Premiér Sobotka: Silnou muslimskou komunitu v ČR nechceme

Ještě před čtvrtečním setkáním německé kancléřky Merkelové a premiéra Sobotky je velmi zajímavé si udělat malý exkurz a podívat se podrobněji proč v jednotlivých zemích Německu a Česku jsou postoje k islámu tak odlišné…

Kancléřka Merkelová se totiž před nedávnem naopak vyjádřila v tom smyslu, že islám bude součástí Německa i do budoucnosti. Je tedy jasné, že u nás by s tímto prohlášením žádné volby nevyhrála, proto je docela dobré se ptát, proč se tímto způsobem vlastně vyjadřuje. Je to hlavně proto, že v Německu se po druhé světové válce vyvinula velice tolerantní kultura, podle které vůbec nejhorší, čeho se člověk může dopustit je něco někomu druhému zakazovat v oblasti víry, náboženství nebo svědomí.

A skutečně je z toho velice citlivý společenský fenomén, a ve společnosti se to bere se jako velice vážné provinění. Tato kultura samozřejmě souvisí s historickou zátěží druhé světové války, se kterou se Němci tímto způsobem vyrovnávají. Být Němcem je v tomto ohledu velice složité, protože pokud Němec vyjadřuje nějaké svoje výhrady vůči nějakému náboženství, je to z těchto důvodů celospolečensky vnímáno velice negativně a nezřídka právě dochází i na to, že je takovému člověku připomenuta striktní nacistická minulost a nutnost se od ní odvrátit.

Toto společenské ovzduší je natolik silné a rozšířené, že kancléřka Merkelová může přijít i s takovým prohlášením, s jakým přišla. Vlastně, když jsme už jednou u těch společenských věd a termánů, tak mě napadá to správné slovo, slovo “tabu“, které sociologie zná a používá ho právě na tyto situace, kdy je ze společenského hlediska nepřípustné mluvit o určitých otázkách, nebo je dokonce pouze nastolovat. Překročení tabu je vnímáno velice negativně a jedinec se tím může dostat až na okraj společnosti. Proto se většina lidí k tabu raději vůbec nevyjadřuje, nebo dělá, že nic takového ani neexistuje

Rozbít tabu v dnešní morálně uvolněné době se může zdát lehčí než kdykoliv jindy, přesto existují místní a národní tabu nebo společenské zvyky, které se stále velice silně přežívají. A toto tabu se německém národě skutečně velice silně vyskytuje. Když jsem mluvil o německé historické zátěži z druhé světové války, tak jsem měl na mysli hlavně židovskou otázku. Je historickým paradoxem, že v jednom nejmenovaném německém městě je tamní synagoga prakticky nepřetržitě střežena policejní ochranou, vezmeme-li v úvahu známá fakta, jak se Němci k Židům a synagogám chovali za druhé světové války.

A je jistě taky velice paradoxní, před kým je tato synagoga vlastně střežena, je totiž střežena před muslimy, přesněji řečeno před některými muslimy, kteří byli agresívní vůči židovským návštěvníkům, kteří do této synagogy chodili. Policie střeží příslušníky jednoho náboženství před příslušníky jiného náboženství, ústavní svoboda náboženského projevu, se tak jeví jako zaručena a zdá se, že je všechno v naprostém pořádku...Jenže problém, který tímto způsobem vzniká se jmenuje multikultura a vznik paralelních kultur. O nich je totiž známo, že společnosti vůbec neprospívají. A v Německu o tom již vědí své.

Protikladem multikultury je monokultura, což je pojem, který se používá spíše v zemědělství a znamená to, že na poli nám roste jenom pšenice, nebo jenom řepka nebo třeba kukuřice. Asi by nikoho nenapadlo osít pole tím způsobem, že by semena výše uvedených plodin namixoval a potom zasel na jedno pole. Každý asi pochopí, že by to nedopadlo dobře, a že by to přinášelo jenom samé potíže, setbou počínaje přes vegetační období až po sklizeň. Proto nikdo nic takového raději ani nezkouší, protože by tímto způsobem nakládání se zemědělskou půdou lidstvo asi brzy pomřelo hlady.

Multikultury se tedy nevyplácejí ani v zemědělství ani ve společnosti. Nedokážu si ani moc představit, jak by taková vyspělá multikultura vypadala, ale pokud přijmeme myšlenku paralelní islámské kultury, jak k tomu přijdou ostatní, tedy budhisté, šintoisté, hinduisté a konfuciánisté…? Pokud vznikne na našem území jednou mešita (údajně u nás totiž žádná mešita není, jsou to jenom islámské modlitebny), potom zde zákonitě musí vyrůst i budhistická, šintoistická a hinduistická svatyně. Nezáleží totiž vůbec na počtu vyznavačů toho kterého náboženství. Mohli by začít poukazovat například na to, že počet Benediktýnů je u nás asi jenom dvacet, a při tom mají v Praze na Břevnově celý klášter, kde je všehovšudy asi jenom jedenáct mnichů a od jisté doby jim patří i pozemky a různé zámky, které dostali v rámci církevních restitucí, ale to by byla zase jiná kapitola.

Naše země by se tak mohla postupně proměnit ve skutečně zajímavý Disneyland, který mají například na Floridě v Orlandu a jmenuje se Epcot, kde můžete během velice krátké doby projít mnoho zemí, vidět pařížskou Eiffelovku a zároveň londýnský Big Ben, italské Benátky, atd. Zábavní parky jsou jistě skvělé zpestření každodenního života, ale málokdo by si přál v nich žít. Kromě toho jsou multikultury nebezpečné, což je patrné nejen z dnešní doby, ale i právě z doby, o které byla řeč, z doby druhé světové války a těsně po ní.

Multikultura se v té době projevovala tím, že každý Němec věděl, kdo je Žid. To je zvláštní, vezmeme-li do úvahy to, že Židé mluvili skvělě německy a byli to i váleční veteráni s válečnými kříži z první světové války, kde bojovali za Německo, přesto společnost byla velice rozdělená na Němce a Židy a toto rozdělení postupně vedlo až k otevřené nenávisti. Němečtí Židé byli velice dobře občansky integrováni, ale stačily jenom rozdíly v náboženství, svátcích a různých zvycích, aby byli vystaveni ničivému pronásledování.

Z tohoto příkladu je patrné, že z multikultury neprospívá ani menšinová, ani většinová společnost. Opakem multikultury je integrace a tato cesta se jeví jako daleko užitečnější. Musím říci, že se mi velice líbilo, když zdejší muslimové přišli na mši na náměstí z Jiřího z Poděbrad v Praze a demonstrovali svůj odpor k terorismu a svojí ochotu integrovat se do většinové společnosti. Tato cesta je jistě hodná následování a naštěstí křesťanských kostelů a chrámů je v českých zemích celkem dost, takže tato integrace může probíhat na celém území České republiky a ne jenom v Praze.

Nakonec není to nic nového pod Sluncem, v prvním století apoštol Pavel, když přišel se svým poselstvím o Kristu Ježíšovi do nějakého města, tak vždycky jako první zavítal do židovské synagogy, první křesťané se tak vlastně rekrutovali hlavně z přirozených Židů. Bylo to logické, protože i Ježíš Kristus byl Žid, narozený židovské matce a židovskému otčímu z kmene Juda. Tím se dostáváme k tomu, co je na integraci právě nejdůležitější a nejnaléhavější, totiž posilování společných bodů a oslabování těch rozdělujících. Je třeba stavět na tom, co jednotlivé kultury spojuje, a tím se snažit o vytvoření kultury vzájemného porozumění a integrace.

Vznik paralelních světů je ze společenského hlediska velice nebezpečný. Německá zkušenost ukazuje, že dochází nejen k odcizení jednotlivých komunit, ale také k vytváření vlastních zákonů, vlastních autorit a soudních systémů a vzniká tak skutečný stát ve státě, nad nímž výkonná moc nemá téměř žádnou kontrolu, navíc pro islám světská autorita nepředstavuje nic důležitého, právě naopak světská autorita pro islám představuje podružnou záležitost, stejně tak zákony světské autority jsou považovány za méněcenné, protože konečným cílem je praktikování šárii a vše ostatní je neduživé.

 Do jaké míry se v Sobotkově vyjádření odráží čirý kalkul a populismus jako v případě dnes propíraného zdražení podzemní pitné vody, těžko soudit. Nicméně se domnívám, že jeho slova přicházejí v pravý čas, a že plánovaná návštěva Angely Merkelové v Česku může být pro německou kancléřku velice obohacující, protože možná pochopí, že německá cesta islamizace není jediná správná volba a jsou i jiné možnosti, jak se s národní historickou zátěží vyrovnat, a jak s tímto ožehavým problémem naložit.