Hamáčkovo plánované omezení svobodného přístupu k informacím, novela zák. 106/1999 Sb.

Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) se snaží prostřednictvím svého úřadu novelizovat zákon 106/1999 Sb., známý jako zákon o svobodném přístupu k informacím. Plánuje jeho omezení ztíženým postavením žadatele ke státní správě.

Novela například počítá s tím, že žadatel by se měl podílet na úhradě nákladů úřadu na poskytnutí informace. Novela však zjevně byla šitá horkou jehlou a není ještě připravená na vládu, natož do Poslanecké sněmovny. Jan Hamáček se vyjádřil, že je třeba některé chyby ještě odstranit, než vůbec legislativní kolečko započne. Nicméně z tohoto krkolomného postupu ministerstva vnitra je zřejmé, že ministerstvo s touto novelou chvátá a rychlost je pro něj evidentně důležitější než kvalita, což je znepokojivé, ale všechno má svoje vysvětlení.

Tak například jsem od ministerstva vnitra dne 8. dubna letošního roku obdržel výzvu k “doplnění a odstranění nedostatků“ mého podání, které se týkalo žádosti na zveřejnění informací o platu pracovníka ve státní správě, ministerstvo vnitra velice opět chvátalo, protože mi na doplnění dalo šibeniční lhůtu pouze 5 dní. Šibeniční proto, že zveřejnění platu podléhá nálezu Ústavního soudu, a žadatel se tak musí vypořádat se čtyřmi obsáhlými body, které musí náležitě zdůvodnit, tzv. "platový nález" stanovuje následující čtyři podmínky: informace musí přispívat k diskusi o věcech veřejného zájmu, musí být ve veřejném zájmu, žadatel musí plnit v dané působnost roli tzv. hlídacího psa, a konečně informace musí existovat a musí být dostupná.

Poslední podmínka je splněna ve státní správě vždy, protože informace o platech se evidují a jsou tak dostupné, zbývá se tedy vypořádat se zbývajícími třemi podmínkami, z nichž největší překážkou pro samotného žadatele je evidentně třetí podmínka, že musí plnit roli “hlídacího psa“ v dané působnosti. Ústavní soud tím do jisté míry informace o platech ve státní správě omezil pouze na vydavatele, respektive média, kterým se také často přezdívá “hlídací pes demokracie“. Mně se však díky mojí publikační činnosti tento bod podařilo splnit, protože jsem za posledních sedm let v dané působnosti publikoval řadu článků.

První dvě podmínky jsou ve své podstatě podmínkou jedinou, protože těžko si lze představit, že je zveřejnění platu ve veřejném zájmu a zároveň by to nepřispívalo k diskusi o věcech veřejného zájmu, nebo naopak, že by zveřejnění platu přispívalo k diskusi o věcech veřejného zájmu, ale nebylo to ve veřejném zájmu. Zkrátka zdá se být velice nepravděpodobné, že by kterýkoliv úřad uznal první podmínku, ale neuznal druhou, a naopak. Ve zkrácené pětidenní lhůtě jsem ministerstvu na 12 normovaných stranách nastínil základní teze, proč je daná informace ve veřejném zájmu, a že jsem ochoten toto stanovisko dále rozšířit, pokud to bude třeba.

Ministerstvo vnitra mi však prostřednictvím kanceláře ministra promptně odpovědělo, že sice uznává, že naplňuji třetí bod “hlídacího psa“, ale že zveřejnění platu nesplňuje první dvě podmínky, aniž by k tomu uvedlo nějaké relevantní důvody. Vyžádal jsem si právní stanovisko Úřadu vlády, zda je vůbec možné dle zákona tímto způsobem postupovat, zda jsem nebyl zkrácen na svých občanských právech, a zda tím samo ministerstvo vnitra neporušuje zákon. Proč se všechno muselo odehrát ve zkrácených lhůtách, proč jsem neměl dostatek času na odpověď, proč bylo třeba pospíchat, si raději ani nedomýšlím, ale každému musí být zřejmé, že čím méně času má žadatel na odpověď, tím méně důvodů může uvést, a tím lépe se potom jeho žádost dá zamítnout.

Celková doba od doručení výzvy k doplnění a odstranění nedostatků ministerstvem až po konečné zamítnutí mojí žádosti kanceláří ministra vnitra činila rekordních 10 dní, což je absolutně agilní výkon, ke kterému nelze jinak než kanceláři ministra vnitra, respektive ministrovi vnitra gratulovat, a kéž by ministerstvo vnitra konalo s takovou rychlostí i v ostatních záležitostech, což se ale evidentně neděje, protože v závěru svého doplnění jsem si vyžádal další informace, které se ani netýkaly informací o zveřejnění platu, ale na tyto otázky mi ministerstvo vnitra dosud, a bude to již tři měsíce, neodpovědělo.

Hned další měsíc nicméně dosti jasně ukázal, jak na tom ministr vnitra a předseda ČSSD Hamáček je s jeho kompetentností se vyjadřovat k tomu, jestli něco je nebo není ve veřejném zájmu. V květnu se totiž konaly volby do Evropského parlamentu, ve kterých ČSSD nezískala ani jediného europoslance, a jelikož jich Česká republika má v europarlamentu hned 21, nedá se tento výkon vládní strany označit jinak nežli žalostně tristní. Zdá se tedy, že Hamáčkova ČSSD nedokázala v evropských volbách zvednout ta správná témata, která by se veřejného zájmu týkala, nedokázala voliče zaujmout tím, co je a co není veřejným zájmem.

Velmi schematicky řečeno, pokud 21 českých europoslanců představuje sto procent, ČSSD není v současnosti schopna vykrýt ani pět procent veřejného zájmu, nicméně jako vládní strana o tom paradoxně rozhoduje. Aby se tomuto nenormálnímu stavu předešlo, dávalo by větší smysl, kdyby Hamáčkova novelizace obsahovala změnu v tom smyslu, aby o tom, co je a co není ve veřejného zájmu, nerozhodovalo jako nadřízený orgán jednotlivé ministerstvo, ale například ministerstvo s jiným ministerstvem, či ministerstvy nebo s kontrasignací předsedy vlády, to ale zřejmě není případ této novely.

Jan Hamáček má prý po schůzce s prezidentem v Lánech jasno, on je tím “menším optimistou“. Svůj názor ale nejprve musí sdělit předsednictvu strany, o dalším angažmá ČSSD ve vládě se tedy bude muset ještě rokovat, což je naprosto legitimní. A pokud toto angažmá skončí, je pravděpodobné, že novela na omezení svobodného přístupu k informacím skončí u ledu, a nikdo se jí zabývat nebude.

A pokud toto angažmá neskončí, a na plánované páteční schůzce s prezidentem republiky bude válečná sekera zakopána, což by bylo v tuto chvíli pro Českou republiku a její občany evidentně nejrychlejší způsob, jak najít cestu ven z vládní krize (kterou někteří uvědomělí političtí Mirkové Dušínové nazývají krizí ústavní, protože je prý pošlapávána Ústava), bude muset Jan Hamáček sice spolknout hořký acylpirin, ale především si bude konečně muset uvědomit, že jako ministr vnitra musí vystoupit z Chovancova stínu, a že jeho úkolem je přibližovat státní správu občanům, a činit ji pro občany přívětivější, a nestavit mezi ně a státní správu zdi v podobě omezení svobodného přístupu k informacím.