Včera odpoledne skonal pplk. Jiří Pavel, válečný veterán, jehož životní příběh je mimořádně inspirující. V roce 1944 byl účastníkem bojů u Dankerque, ale na cestu do odboje vyrazil již na podzim roku 1939 jako sedmnáctiletý hoch.
Své matce nic neřekl, předstíral, že odjíždí do školy a při tom měl úplně jiné plány, se svou školní aktovkou dorazil až do francouzského Agde, kde vstoupil do cizinecké legie. Cesta to však byla dlouhá, vyčerpávající a nekonečně nebezpečná. Jeho spolužák, který se s ním na cestu vydal ho opustil už na Slovensku, Pavel potom pokračoval s dvěma Poláky přes Polsko, Zakarpaty, Maďarsko do Bělehradu, kde vlivem zimní vyčerpávající cesty skončil zcela vyčerpán v horečkách.
Následky této cesty se čas od času ozvaly ještě i ve Velké Británii, kam v roce 1940 francouzská armáda před postupujícím wehrmachtem byla nucena na lodích ustoupit. Jiří Pavel se potom stal součástí čs. zahraniční armády, v jeho bohatém soukromém archivu se zachovala i fotografie s prezidentem Edvardem Benešem, z léta roku 1940 v Cholmondeley, kdy jako vojín podával našemu vrchnímu veliteli branné moci hlášení.
Jiří Pavel absolvoval jak paravýcvik, tak útočný kurz ve Skotsku, stejně jako parašutisté, kteří za války do Protektorátu seskočili. Ačkoliv po tom velmi toužil, do žádné akce nasazen nikdy nebyl, byl stále velmi mladý a po zradě Gerika, člena paraskupiny Zinc, kterému bylo v době seskoku 21 let, neměli mladí vojáci pod 25 let takřka žádnou šanci se do ostré akce dostat. Gerik měl totiž jinak vynikající výsledky, nejlepší posudky, přesto se šel dne 4. dubna 1942 sám udat do Bartolomějské, tedy jenom asi týden po seskoku paraskupiny Zinc, který se uskutečnil z 27. na 28. března 1942.
S Jiřím Pavlem jsme se setkali před pěti lety v Senici u Poděbrad, kde byla odhalena pamětní deska při příležitosti 70.tého výročí seskoku jedné z našich nejúspěšnějších a nejvýznačnějších paraskupin - skupiny Silver A, jak známo Silver A přiletěla na palubě s vůbec nejznámější paraskupinou Anthropoid (Gabčík a Kubiš), která z letounu Halifax seskočila jako první u Nehvizd u Prahy.
Silver A ve složení Bartoš, Potůček, Valčík byla úspěšná hlavně proto, že se jí podařilo navázat prostřednictvím radiostanice Libuše rádiové spojení s Londýnem, které obstarával Potůček, Josef Valčík se zapojil do příprav atentátu na Heydricha a podle některých historiků se ho i přímo účastnil (měl krýt Kubišovi a Gabčíkovi záda), nakonec byl mezi čtyřmi parašutisty, kteří 18.6.1942 zemřeli v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.
Velitel skupiny Alfréd Bartoš se na útěku před Gestapem v Pardubicích chtěl zastřelit, ale nepodařilo se mu to a byl v bezvědomí převezen do nemocnice, kde druhý den zemřel. Gestapo přesně nevědělo, koho pronásleduje, ale velice usilovali o to, aby přežil, tušili, že se jedná o velké eso. Bartoš zemřel 22. června 1942, a i když organizoval rozsáhlou síť spolupracovníků, zvolil raději dobrovolnou smrt, než aby někoho prozradil.
Jiří Potůček, náš zdaleka nejpilnější radista, byl zastřelen na útěku českým četníkem v lesíku u Pardubic dne 2. července 1942, zítra to tedy bude přesně 75 let. Četník se po válce hájil tím, že jednal v sebeobraně před neznámým pobudou. Soud však prokázal, že četník věděl na koho střílí a dokonce, že dostal od někoho avízo, že by se mohlo jednat o hledaného parašutistu. To již bylo po vyhlazení Lidic a Ležáků, kde Potůček bydlel na Švandově mlýně. Tvrdí se, že Potůčkovo dopadení zachránilo život nejméně dvěma dalším obcím, kde radista s radiostanicí pobýval. Možná, že proto dostal četník Karel Půlpán od soudu celkem milosrdný flastr pěti let vězení...
Požádal jsem Jiřího Pavla, jestli by mi nepodepsal knihu se svou biografií "F2074 vypráví". Měl na sobě černé brýle a válečnou uniformu nechal doma, takže válečného veterána by v něm hledal málokdo. Stáli jsme na úzkém chodníku a kolem proudili lidé, kteří se chtěli dostat na doprovodné akce a někteří nám hlasitě dávali najevo, že zde zacláníme. Devadesátiletý válečný veterán se pouze zdvořile usmíval a ještě se jim omlouval…
Z jakého důvodu neměl na sobě uniformu, nevím, neptal jsem se, myslím si ale, že to bylo proto, že v té době ještě pendloval mezi Anglií a Českou Skalicí. Nakonec když se před třemi lety v České Skalici natrvalo usadil, tak byl jeho dům vykraden a o všechny svoje medaile přišel...O medaile válečných veteránů je zkrátka velký zájem. Ani to ho však příliš netrápilo a bral to s humorem sobě vlastním…
V Senici bylo naše jediné setkání. „A budete příští týden v Resslovce?“ zeptal se mě zdvořile. „Nebudu pane podplukovníku, už mi to nějak nevychází,“ odvětil jsem omluvně. Potom přijel jeho syn Jiří, pomohl podplukovníkovi nastoupit do auta a odjeli. Občas jsem mu ještě zavolal do České Skalice, někdy se ozval ženský hlas, který tvrdil, že “dědoušek“ spí. Nyní tedy pplk. Jiří Pavel usnul ve smrti, jeho životní příběh plný energie a odhodlání zde ale bude s námi nadále.
