Svatba, která se konala 28. dubna 1945 pod Říšským kancléřstvím mezi Evou Braunovou a Adolfem Hitlerem měla za svědka Josefa Goebbelse, což bylo příznačné, protože Hitler šel Goebbelsovým v roce 1931 za svědka na jejich svatbě...
Ukazuje to na jisté pouto, které panovalo mezi Josefem Goebbelsem a Adolfem Hitlerem. Goebbels jako ministr propagandy Třetí říše byl architektem totální války, což Hitlerovi samozřejmě konvenovalo. Přesto, že oba dva měli k sobě velmi blízko, na jejich vztahu uvízla jedna kaňka, která zapříčinila to, že se během války odcizili a téměř se vůbec nebavili. Tou kaňkou byla jedna česká herečka, která ve své době naplňovala veškeré představy o tom, jak by měla vypadat krásná žena. Tou herečkou byla jistá Lída Baarová a Goebbels se do ní skutečně zamiloval.
Goebbels jako tvůrce nacistické ideologie přišel s neotřelým řešením, jak jejich vztah legalizovat a dokonce se snažil přesvědčit Hitlera, aby mu jeho novátorský přístup schválil, ale narazil. Šlo o to, že se snažil Hitlera přesvědčit o tom, že příslušníci panské rasy by měli mít možnost svoje geny šířit v jakémsi trojmanželství, čímž by se rodilo více dětí a panská rasa by se tím více šířila, toužil vztah k Baarové legalizovat a pojmout ji za svou druhou manželku, ale Hitler k tomuto neměl žádné pochopení a udává se, že Baarová na jeho přímý rozkaz musela opustit Berlín a vrátit se do Prahy.
Tato věc oba muže rozdělila natolik, že omezili vzájemný kontakt na minimum. Zpátky je dala dohromady až situace, kdy museli čelit ofenzívě Rudé armády v Berlíně v dubnu roku 1945. Ne všichni nacističtí pohlaváři nalezli v sobě tolik loajality, aby s Hitlerem sestoupili do berlínského bunkru, například Himmler, když viděl, že se situace hroutí, hledal způsob jak uniknout a nejít vstříc jisté smrti, ale manželé Goebbelsovi tuto loajalitu projevili a rozhodli se sestoupit společně s Hitlerem do bunkru, kde mohli sice doufat v nějaký zázračný obrat, ale také mohli očekávat rychlé zničení.
Tato situace opět posílila jejich vzájemné pouto a dala zapomenout na roztržku ohledně Lídy Baarové. Goebbels si do svého deníku poznamenal, že když Eva Braunová podepisovala svatební listiny, tak nejprve napsala počáteční písmeno “B“, ale potom se opravila a podepsala se jako Hitlerová. Byla to nepochybně jedna z posledních poznámek, které Goebbels do svého deníku učinil, protože po vzoru Hitlera spáchal on a jeho manželka sebevraždu, přičemž před tím otrávili i svých šest malých dětí. Posledním říšským kancléřem tak nebyl Adolf Hitler, ale byl jím právě Josef Goebbels, i když jenom na jeden jediný den.
Goebbels totiž zemřel 1. května 1945, pouhý den po Hitlerovi a Evě Braunové. Ve svém deníku se o Braunové vyjadřoval poměrně pochvalně, považoval ji za ušlechtilou a kulturně na výši, a to přesto, že Braunová měla slabost pro americké westerny, které Goebbels jako milovník vyššího umění považoval za pokleslé. O tom, jak se situace v bunkru měnila den ze dne a z hodiny na hodinu, svědčí i dopisy, které Braunová adresovala svojí kamarádce Hertě Schneiderové. Byly zveřejněny poprvé v roce 2013 historičkou Annou Sigmundovou, které je poskytli potomci Schneiderové.
Braunová se k Hitlerovi připojila v Berlíně počátkem března 1945. První dopis, který je datován 19. dubna 1945, je laděn spíše optimisticky, Braunová v něm píše, že sice denně slyší dělotřelecké granáty a že jsou každý den vystaveni leteckým náletům, ale přesto je velmi ráda, že může být v Hitlerově blízkosti. A dále napsala, že věří ve vítězný obrat stejně jako Hitler, který je stále optimistický (doslova “wie selten“, tedy “jako málokdy“…) V tomto dopise mluví Braunová o Hitlerovi jako “o něm“ a nedává mu žádné jméno nebo titul. Druhý dopis, který je datován o pouhé tři dny později, tedy 22. dubna 1945 je ve všem úplně odlišný.
Je to dáno hlavně tím, že 19. dubna byla Rudá armáda vzdálená asi 70 km od Berlína, kde se jí zbytek Wehrmachtu marně snažil zabránit v postupu na Berlín. Hitler se snažil hrát hlavně o čas, ale zoufale se mu nedostávalo ničeho, ani zbraní, ani munice ani pohonných hmot, na konci války měl sice nové a zázračné zbraně včetně proudových stíhaček a balistických střel, ale bez dostatečné logistiky a zásobování nebyly tyto zbraně k ničemu, takže jeho víra v obrat se menšila v přímé úměře tomu, jak se Rudá armáda přibližovala do Berlína. Někdejší říše, která dosahovala od Skandinávie až po Balkán a od Pyrenejí až na Ukrajinu se nyní smrskla na několik málo kilometrů čtverečních.
Rudá armáda však z těchto kilometrů ukrajovala každý den velké kusy, takže 22. dubna 1945 se dostala až na východní okraj Berlína, čímž nálada v bunkru značně pohasla. Eva Braunová své kamarádce napsala tato slova: “Bojujeme zde do posledního dechu, ale bojím se, že konec se hrozivě přibližuje blíž a blíž. Nedokážu ti ani popsat, co všechno musím od Vůdce vytrpět...Nedokážu pochopit, jak to mohlo takhle všechno dopadnout, ale člověk už více nemůže věřit ani v Boha! Pozdravuj všechny přátele, zemřu tak, jak jsem celou dobu žila. Nepřijde mi to těžké. To jistě víš.“
Tato slova nám dávají pochopit celou řadu věcí. Braunová zde o Hitlerovi píše jako o Vůdci, tímto způsobem ho označovala i ve svém deníku, ukazuje to na to, že jejich vztah byl stále značně nevyvážený a že k němu chovala téměř nekritickou úctu, a v neposlední řadě se tímto oslovením chtěla přihlásit k příslušnosti k nacistické ideologii. Stojí také za zmínku její vyjádření ohledně víry v Boha. Abychom její slova správně pochopili, je nejprve nutné pochopit vztah mezi vírou v Boha a nacistickou ideologií.
Nacisté totiž tradiční víru v Boha odkládali, protože by jim neumožňovala bojovat proti ostatním národům, neumožňovala jim napadnout jiný stát, který je nijak neohrožoval, proto nacisté nahradili tradiční víru nacistickou ideologií o své nadřazenosti, která jim napadání ostatních států umožňovala. Bůh však ani v nacistické ideologii zcela neztratil svoje místo, byl však považován spíše za pomocníka v jejich taženích, která si ospravedlňovali právě svojí rasovou nadřazeností, vyšší vzdělaností a kulturou. Proto měli němečtí vojáci na svých opascích známý nápis “Gott mit uns“ - Bůh s námi.
Pokud tedy Braunová píše, že ztrácí víru v Boha, má tím na mysli spíše to, že ztrácí víru ve vítězství Třetí říše. Je to v podstatě ideologické vyjádření nacistky, pro kterou víra v Boha představuje v podstatě totéž co pozdvižení poníženého německého národa nad ostatní a porobení těchto národů Třetí říší. Nevyjadřuje tím svou bezradnost, ale naopak silné nacistické přesvědčení. Z dopisu však také vyplývá to, že Hitler s přibližováním se Rudé armády nebyl v dobrém rozpoložení, a že si svůj vztek vybíjel na ostatní, do poslední chvíle však nezapochyboval o správnosti svého konání.
Jeho osobní sekretářka očekávala, že při diktování jeho posledního testamentu zaznamená nějaký obrat v jeho myšlení, lítost či sebereflexi, nic z toho se ale nestalo, Hitler se v této chvíli v podstatě považoval za posledního opravdového Němce, nelitoval vůbec ničeho, více méně zopakoval svoje známé protižidovské a protibolševické postoje a následně se odebral se svojí manželkou do svého pokoje, kde každý spolkl kapsli s jedem a Hitler se údajně ještě střelil do hlavy.
O Hitlerově vině tak nemá nikdo pochyby, ale jak posoudit individuální pochybení u Braunové? Byla mladá a naivní? Nebo jednala ve strachu z Hitlera? Spekuluje se nad tím, že Braunová Hitlera psychicky a citově držela nad vodou, a kdyby nebylo jí, tak by spáchal sebevraždu o mnoho měsíců dřív, čímž se konec války mohl přiblížit dřív. Braunová tedy byla nacistka a věděla o všem, co se kvůli postupu Třetí říše “podniká“, včetně vraždění v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Braunová nebyla rozhodně žádným strůjcem, ale většina historiků se přesto shoduje na tom, že ji nelze vyvinit a považují ji tak za jakéhosi spoluviníka.
