Jiří Kajínek dnes po 23 letech opustil brány vězení, milost od prezidenta by však neměla být zaměňována za zproštění viny. Jeho zpochybňovaná vina tím vyvrácena nebyla, sám Kajínek mnohé pochybnosti není schopen dodnes vysvětlit.
Nebudu se pouštět do rozplétání zločinu, který se stal bez jediného týdne přesně před 24 lety, dne 30. května 1993 v borské zatáčce před borskou věznicí v Plzni, kde došlo ke dvojnásobné vraždě Juliána Pokoše a Štefana Jandy a k těžkému ublížení na zdraví Vojtěcha Pokoše, který byl postřelen na čtyřech místech na těle. Vzhledem k tomu, že je Kajínek propuštěn, asi by to stejně nikoho příliš nezajímalo. Poukážu pouze na pár aktuálních odkazů ze současné doby, aby si každý mohl svůj názor udělat sám.
Ale přece jenom několik podrobností z vraždy Jandy a Pokoše musím vzpomenout. 30. května roku 1993 byla neděle a ke střelbě v zatáčce pod borskou věznicí došlo kolem 20. hodiny. Mnozí svědkové včetně vězňů z nedaleké věznice shodně svědčili, že střílel jediný muž, názory, že by střílelo více pachatelů se začaly objevovat až po spektakulárním Kajínkově útěku z opevněné věznice Mírov v roce 2000. Ale to je jenom detail, spíše je zajímavé to, co tou dobou, v době vražd dělal Jiří Kajínek. Kupodivu byl zrovna na útěku, respektive unikal výkonu trestu.
A na to se trochu zapomíná. Jiří Kajínek byl již v té době recidivista. Nejprve byl odsouzen na 7 let za vloupačky. V roce 1990 se na něj vztahovala Havlova amnestie, takže byl propuštěn, ale zanedlouho byl opět obviněn a odsouzen za loupež, tentokrát na samé vrchní hranici, takže dostal celých 11 let. Při prvním přerušení trestu se již do výkonu trestu opětovně nedostavil. Stal se z něj tedy skutečný psanec, který unikal před uvězněním. Lapen byl až v únoru roku 1994 v místě svého bydliště.
V květnu letošního roku byl Kajínek redaktorem Práva dotázán, jestli vraždil a pokud ne, co v osudný den tedy dělal. Kajínek odpověděl, že nevraždil a že si už nevzpomíná, co onen den, v neděli 30. května 1993 dělal. A to je trochu podivné, že si člověk za 23 let ve vězení nevzpomene, co dělal v době kdy byl v každodenním stresu, když unikal před znovunastoupením výkonu trestu. Obzvláště, když na tom závisí otázka jeho viny, či neviny. Dá se předpokládat, že se unikající Kajínek v té době na veřejnosti příliš neukazoval, ale potom je o to víc zarážející, že na danou otázku Právu odpověděl: "Nevím, kde jsem zrovna v tu dobu byl."
Pokud si Kajínek nevzpomíná, kde byl, ačkoliv se dá předpokládat, že jeho tehdejší status psance mu příliš útočišť nenabízel, nedá se ani předpokládat, že by si nyní po tolika letech náhle "vzpomněl". A to je opět velmi zarážející, protože Kajínek bude i nadále usilovat o obnovení svého procesu, ale soudní proces může být obnoven pouze v tom případě, že se objeví nové skutečnosti nebo důkazy, které v předchozím procesu nebyly vzaty do úvahy. Kajínek ale v tuto chvíli evidentně nemá nic, s čím by do obnovy řízení mohl přijít.
Novinář Josef Klíma, který se kauzou dlouhá léta zabýval je dokonce toho názoru, že smysl má obnovení procesu a nikoliv milost. Ale problém je v tom, že poznatků a důkazů je po 23 letech rozhodně méně než v době prvního procesu, navíc rozsudek byl přezkoumáván všemi soudními instancemi a žádný přezkum k žádnému obratu nepřispěl. Po všech těch letech, kdy se nedá předpokládat že by se objevil nějaký nový důkaz či nový očitý svědek, mnohé napadne, že více světla by do případu mohl přinést už snad pouze polygraf, nebo chcete-li detektor lži.
Kajínek se však vyšetření na polygrafu podrobit nechce, ačkoliv ho k tomu vyzývá jediný přeživší osudné střelby a korunní svědek soudního procesu Vojtěch Pokoš. Kajínek to s obnovou svého procesu zřejmě nemyslí tak vážně, jak se neustále snaží proklamovat. Bez nových důkazů se otevření jeho případu zkrátka uskutečnit nemůže a s tím nic nezmůže ani milost prezidenta republiky, jakkoliv si ji mnozí mylně překládají jako prohlášení Jiřího Kajínka za nevinného.
