Užlanďané a Ažlanďané se tedy nápadně liší. Ažlanďané jsou většinou odměření a suší, věčně nemají čas a někam pospíchají, jsou ve stresu, zatímco Užlanďané si čas většinou užívají, dokážou se na chvíli zastavit a dokonce se i pobavit. Velice snadno se Užlanďané a Ažlanďané projeví například na koncertě. Zatímco Užlanďané v klidu popíjejí ze svých kelímků pivo či dokonce limonádu a baví se s ostatními lidmi, Ažlanďané mají pocit, že musí všechny ty vzácné chvíle natočit na kameru či mobilní telefon, a tak koncert promarní se zdviženou rukou s tím, že jednou až budou mít čas se na to podívají ještě jednou...
Ažlanďané obecně využívají záznamovou techniku více než Užlanďané. Zatímco Užlanďan si dokáže představit, že stráví třeba celý den bez toho, aby si zapnul svůj mobilní telefon, Ažlanďan při této představě zakouší nesnesitelná muka. Ažlanďané se snaží být zkrátka neustále online, jsou většinou značně aktivní na sociálních sítích, a tak velice málo vyhledávají nějakou lidskou společnost, protože si celé hodiny dokáží vyhrát se svým mobilním zařízením a dokonce, i když se nějakou náhodou ve společnosti ocitnou, dají po chvíli stejně přednost svému mobilnímu kamarádovi před jeho lidským protějškem.
Došlo to dokonce tak daleko, že na některých základních školách, musí žáci povinně na začátku výuky odevzdávat své mobilní telefony, protože jinak by o přestávce namísto interakce se svými spolužáky jenom tupě zírali do displejů svých telefonů. Jak velice se lišily přestávky za našich časů, kdy jsme byli nuceni povinně korzovat po chodbách, neustále někoho zdravit a pozdravovat od nynějších asociálních přestávek, které působí jako přehlídka nejnovějších technologických novinek. Ažlanďané se však neliší od Užlanďanů zdaleka jenom tím, jak se chovají ke svým mobilům.
Ažlanďané se také projevují tím, že jsou velice špatnými posluchači. Jedním uchem poslouchají a druhým jim to jde hned ven. Má to sice tu výhodu, že Ažlanďanovi můžete vyprávět nějakou věc pořád dokola a on má pořád pocit, jakoby ji slyšel poprvé, ale v praxi tuto výhodu oceníte jenom málokdy. Ažlanďané také daleko míň mluví, jsou spíše nemluvní a kovaní Ažlanďané jsou až zádumčiví. Žijí si ve svém Ažlandu a tím pádem je přítomnost, respektive Užland vůbec nezajímá. Konverzaci většinou považujjí za přežitek, raději se dívají na televizi nebo na nějaký pěkný film, samozřejmě nejlépe fantastický, protože cokoliv je spojené s tímto světem je pro ně příliš obtížné.
Pokud už Ažlanďan přece jenom o něčem mluví, tak mluví hlavně o tom, jaké to je v Ažlandu, ve kterém nikdy nebyl, krásné, a jak je Užland nesnesitelný. Neustále se připravuje na to, že něco přijde nebo, že něco má přijít a při tom nechápe, že žádný Ažland vlastně neexistuje, neb jediné, co na tomto světě máme je obyčejný Užland. Ažlanďané se však s Užlandem nemíní smířit, protože jim přijde příliš prostý, a tak neustále vymýšlejí, jak ho zdokonalit, aby se co nejvíce podobal vysněnému Ažlandu. Při tom ale opět zapomínají žít přítomností a raději se honí za nesmyslnými vidinami v budoucnosti.
Užlanďané jsou také většinou přičinlivější a pracovitější než Ažlanďané. Ti totiž velice rádi prokrastinují, tedy odkládají důležité věci a rozhodnutí na později. Nejvíce prý prokrastinují vysokoškoláci, nicméně se zdá, že prokrastinace postihuje celou populaci čím dál tím víc a postihuje i středoškoláky a žáky základních škol, stejně jako důchodce. Není ale na druhou stranu pravda, že by si Ažlanďané nedávali vůbec žádná předsevzetí. Problém je ale v tom, že většina jejich předsevzetí začíná slůvkem “Až“. Většinou to ale moc nefunguje, je to jenom jakýsi sebeklam ve smyslu “až naprší a uschne“, který ve své podstatě většinou znamená “nikdy“.
Současná doba vytváří velký tlak a podmínky na to, aby se z nás stali Ažlanďani. Všudypřítomný spěch a stres v nás vytvářejí pocit, že to co bylo včera je vlastně úplně zbytečné a nedostatečné, a jediné na čem záleží je to, co teprv přijde někdy v budoucnu, protože jedině to je to skvělé a hodnotné. A zde se hodí vyprávět jeden příběh, který se asi nikdy nestal, což ale nevadí, protože je i tak celkem poučný. Jedná se o příběh jednoho chudého rybáře, který žije se svou ženou a dětmi na nějakém obydleném ostrově, když tu ho navštíví nějaký vysokoškolák z Harvardu...
A ptá se ho: „Rybáři, vidím, jaký nuzný život tady se svou ženou a dětmi žijete, já mám školy, a poradím ti, jak zbohatnout, jenom mi řekni, jak trávíš svůj den a já ti řeknu, co by si měl dělat.“ A rybář říká: „No tak ráno brzy vstanu jedu na moře, chytám ryby, v poledne přijedu, prodám, co jsem chytil, žena udělá oběd, odpoledne spravuju sítě, opravuju obydlí nebo loď a večer se sejdu s přáteli, trochu zamuzicírujeme, pobavíme se a jdu spát a druhý den zase ráno vstanu jedu na moře, chytám ryby...“
"Tak to je všechno špatně,“ říká vysokoškolák. Když se budeš držet mýho byznysplánu a budeš chytat ryby ráno i odpoledne, o svátcích i nedělích, tak za pět let si budeš moct koupit větší loď a za dalších deset ještě větší loď, která ryby už rovnou zpracovává, najmeš si zaměstnance, kteří budou všechno dělat za tebe a sám už nebudeš muset dělat vůbec nic...“ Rybář se nedůvěřivě podívá na vysokoškoláka a zeptá se: „Dobře, ale co budu dělat potom?“ Vysokoškolák na to: "Říkal jsem ti, že už nebudeš muset dělat nic, občas se sejdeš s přáteli, trochu si zamuzicírujete, poobědváš se ženou a dětmi, nebo si jen tak vyjedeš na moře zachytat ryby...“
"No, tak to nevím, proč bych se měl kvůli tomu samýmu patnáct let dřít od rána do večera, když mezitím děti odrostou a ztratím všechny přátele a možná i ženu...,“ řekne rybář a odchází od nicnechápajícího vysokoškoláka pryč a jde si zase po svým. Myslím si, že je to celkem dobrý příklad, jak ukázat rozdíl mezi Užlanďanem a Ažlanďanem, ale ne každý ho taky ihned pochopí. To je hlavně kvůli tomu, co jsem ještě nezmiňoval, že Ažlanďané jsou oproti Užlanďanům méně chápaví...