Zaručený základní příjem, zaručí prosperitu?

Po kanadském Quebecu zkouší takzvaný zaručený příjem také Finsko anebo třeba holandský Utrecht. Je tato cesta skutečně tak utopická jak naznačují různí ekonomové, anebo bude znamenat revoluci v sociálním systému?

Zaručený příjem, anebo zaručená či základní renta znamená, že každý občan po dovršení určitého věku by měl nárok od státu pobírat jistý konstantní měsíční příjem, který by však mohl být také odstupňován podle věkových kategorií a postupně by mohl růst až do důchodového věku. Ve Finsku se tento koncept zkouší na vzorku asi dvou tisíc náhodně vybraných osob různého věku a postavení. Každý bude od státu dostávat měsíční rentu v jednotné výši cca 560 Euro, tedy něco kolem 15 tisíc korun. Co si vlastně od takového sociálního experimentu finská vláda slibuje a je vůbec reálné něco takového zavést celostátně?

Švýcaři tento koncept totiž ve svém referendu zavrhli, tak jako třeba zavrhli snižování daní a další více či méně populistické kroky. Nutno ovšem podotknout, že základní příjem byl ve švýcarském referendu nastaven na cca 60,000 Kč, což i při švýcarských příjmech tvoří vysokou část jejich průměrné mzdy. Není tedy divu, že takto velkorysý návrh neprošel, protože koncepce základního příjmu v žádném případě nepředpokládá, že by se s ním člověk měl blížit k příjmu, který si vydělá na nějaký plný pracovní poměr.

To by bylo do značné míry demotivující a vůbec by neplnilo hlavní cíl zaručeného příjmu, kterým má být právě zvýšení zaměstnanosti. Tyto zprávy se k nám dostávají ve chvíli, kdy se vládní koalice dohaduje o tom, jestli má být od roku 2030 zastropován věk odchodu do důchodu na 65 letech, či nikoliv. Týkalo by se to ročníků narozených po roce 1965, protože právě ročníku 1965 bude v roce 2030 oněch “magických“ 65 let. Přijde mi zvláštní, na čem všem se koalice dokáže zaseknout, většinu lidí nezajímá, jaký zákon bude platit v roce 2030, a kolik jim zrovna tou dobou bude až půjdou do důchodu, jde jim přece především o to, aby se dočkali důstojného stáří a nebyli na stará kolena nikomu na obtíž.

Paní kancléřka Merkelová na návštěvě České republiky několikrát zmínila, že pro Evropu je velice důležitý jistý ekonomický “blahobyt“. Pravdou je, že mandatorní výdaje tvoří značnou část státního rozpočtu ve většině evropských zemí, stát se tímto způsobem snaží zajistit blahobyt pro své občany, protože předpokládá, že to povede k dalšímu hospodářskému růstu. Bohužel se nedá říct, že by tomu tak úplně bylo. Příkladem může být samotné Německo, jenom za poslední rok zaznamenalo přirozený skoro dvousettisícový úbytek obyvatelstva, to znamená, že umřelo o dvě stě tisíc lidí více než se narodilo, což znamená stárnutí populace a do budoucna napjaté rozpočty.

Stárnutí populace je vážný demografický problém, se kterým se potýká skoro každý vyspělý evropský stát, například průměrný věk (nikoliv průměrný věk dožití) je nyní v české republice asi 42 let, zatímco ještě před dvaceti nebo dvaceti pěti lety to bylo 36 let, což ovšem není způsobeno jenom tím, že by se zvyšoval průměrný věk dožití, ale také tím že se rodí méně dětí. A to není něco, co bychom očekávali v době ekonomické stability a blahobytu, o kterém Merkelová mluvila. Jak je to tedy možné, že když vlády vynakládají tak obrovské výdaje na sociální oblast, že se jim to nevrací nazpátek v lepších číslech porodnosti a ve zlepšení negativního demografického trendu?

A to je jenom část záhady, protože druhá část záhady zní, jak je možné, že státy, které naopak na sociální oblast nevynakládají prakticky nic, mají demografická čísla velice pozitivní? Jako příklad uvedu třeba Vietnam, protože Vietnamci u nás žijí, a tak nám tento příklad bude bližší než třeba Indie nebo Bangladéš. Takže Vietnam, aby se to dobře počítalo, nedává svým občanům žádné sociální dávky a to ani při narození, ani v důchodu, ani při smrti, ani během života. Jediné, co každému občanu náleží je asi 300 metrů čtverečních pole, na kterém si může pěstovat jídlo pro svoji obživu. Tato políčka jim nikdo nemůže během života vzít a tak mnozí Vietnamci, kteří žijí u nás tato pole ve Vietnamu mají a obhospodařuje je jejich rodina nebo je pronajímají.

Přestože je Vietnam v sociální oblasti takto skoupý, vietnamská populace závratným způsobem roste a překročila již hranici sta miliónů, což je opravdu neskutečné číslo, pokud vezmeme do úvahy, s jakými obrovskými problémy se tato země v druhé polovině 20. století potýkala. Vietnamců je už tolik, že nárok na svoje vlastní políčko nově narození nedostávají. Místo toho dostávají nějaké úlevy při branné povinnosti, zkrátka nemusejí chodit na vojnu, protože branná povinnost se tam týká jak chlapců, tak dívek.

Je zde značná disproporce mezi vysokými sociálními výdaji a klesající populací v evropských zemích na jedné straně a mezi takřka nulovými sociálními výdaji a rostoucí populací v zemích takzvaného třetího světa na straně druhé. Je tedy docela možné, že se paní Merkelová ve svém úsudku o evropském blahobytu jako klíči k úspěchu zmýlila a mýlí se i další politici, kteří si myslí, že zvyšování sociálních benefitů krom zlepšení jejich šance na znovuzvolení, přinese i nějaké zlepšení situace v oblasti negativního demografického vývoje, či zlepšení ekonomických ukazatelů.

Je třeba známým faktem, že za druhé světové války k žádnému velkému propadu porodnosti nedošlo, spíše naopak. Takže víme, že tato těžko pochopitelná disproporce existuje, nicméně málo víme o tom, proč se tak děje. Než vymýšlet něco nového a převratného, je vždycky lepší se nejprve podívat do historie, jestli se něco podobného už neodehrálo dříve, protože jak známo není nic nového pod Sluncem a historie se opakuje. A skutečně zjistíme, že k takové situaci došlo dávno před naším letopočtem, v době, kdy největší světovou velmocí byl Egypt a nejmocnějším panovníkem světa byl faraon.

Konkrétně mám na mysli situaci, která se stala vděčnou předlohou mnoha tvůrců kreslených i nekreslených celovečerních filmů, kdy izraelský národ, který byl v té době v Egyptě, tam byl v otroctví, a přestože museli velice tvrdě pracovat, tak se jim celkem jinak dařilo a co do početnosti, narozdíl od Egypťanů, kteří byli jejich otrokáři a žili v blahobytu z jejich práce, velice rychle narůstali. A jejich počet dále rostl i potom, co Egypťané, celkem pochopitelně znepokojeni tímto vývojem, jim přidávali více a více práce. Z Izraele se stal během této doby egyptského otroctví početný, možná až milionový národ.

Z tohoto příkladu a dalších příkladů vidíme, že daleko důležitější než blahobyt je vize. Západní svět je nicméně na vize v poslední době velice chudý. To podtrhuje i fakt, že nejmocnější politička světa, za kterou je Angela Merkelová považována, hovoří o ekonomickém blahobytu jako o základu veškerého dalšího úspěchu. Ale ten se moc nedostavuje. Takzvaný třetí svět zatím roste nejenom, co se týče demografických čísel, ale i ekonomicky. To je zřejmé zejména v Číně, která už dávno nehraje ekonomicky druhé housle notorického plagiátora, ale už je schopná přicházet s vlastními značkami a investicemi, což byla donedávna věc nevídaná.

Vize zaručeného základního příjmu se v tomto ohledu nezdá špatná. Konkurovat těmto rostoucím ekonomikám bude totiž čím dál tím těžší. Domnívám se, že by tento koncept mohl pomoci zejména malému a střednímu podnikání. Pokud se testuje i v nizozemském Utrechtu, tak to by mohlo naznačovat mnohé. Nizozemí totiž v 16. století stálo i při zrodu takzvané buržoazní revoluce, která předcházela dokonce i anglické buržoazní revoluci a přinesla nebývalý rozvoj řemesel, obchodu, různých manufaktur a podnikání, čímž se Nizozemí stalo ve druhé polovině 17. století nejvyspělejším státem v Evropě. Pokud se tato metoda osvědčí, možná že to přispěje k revoluci v oblasti přerozdělování sociálních benefitů a ke zcela nové sociální politice.

Současný systém přerozdělávání je pokřivený, nepřehledný, nejednotný a tím pádem nevyhovující, například nejvyšší starobní důchod v Česku je údajně přes devadesát tisíc korun. Prý je to spravedlivější vzhledem k zásluhovosti, kdo, kolik a jak dlouho platil sociální pojištění. Ale nikdo už neřekne, jak rychle tímto způsobem člověk vybere zpátky všechno, co do systému přispěl. Podle nějaké vládní teorie by člověk měl totiž ve starobním důchodu strávit asi čtvrtinu svého života.

Je skutečně vidět, že vládě na blahobytu občanů velice záleží, a tak vymýšlí stále méně a méně spravedlivé způsoby přerozdělování, aby to vyhovovalo zejména těm vysokopříjmovým, kterým po té, co si za celý život naspořili pěkné sumy, jsou za odměnu navíc ještě vyměřovány nadstandardní důchody. Taková praxe vede jednotlivé země do začarovaného kruhu, kdy populace stárne a zároveň neustále narůstají mandatorní výdaje na sociální oblast a nenasytné zdravotnictví, které samo o sobě spolyká stovky miliard ročně...

Jestli zrovna zaručený základní příjem je tím lékem na tyto problémy, se nedá v tuto chvíli říct. Přes různé pochybnosti, je podle mě dobře, že se aspoň testuje, protože udržitelnost veřejných rozpočtů a státní dluh bude do budoucnosti představovat čím dál větší problém a zatímco se všichni shodnou na tom, že současný stav je neudržitelný, tak mnoho smysluplných návrhů, jak zvrátit současný negativní trend slyšet není. Současné dohady vládní koalice o zastropování věkové hranice odchodu do důchodu, ze které se stalo politikum, to jenom potvrzují.

Nejčastější protiargument, proč zaručený příjem není možný, je, že na to nebudou peníze, respektive, že to je příliš drahé. Na druhou stranu, pokud se má stát řídit jako firma a je na konci roku úspěšný, proč by nerozdělil mezi své občany určitou dividendu za to, že se na tomto úspěchu podíleli? Nabízí se také zrušení nesmyslných plateb za státní pojištěnce, kterých je v ČR na šest miliónů, a za každého z nich stát zcela neefektivně platí asi devět stovek měsíčně a tyto ušetřené prostředky by se tak mohli přerozdělit místo zdravotních pojišťoven mezi obyvatele.

Variant a různých modelů je skutečně mnoho, stačí si jenom vybrat, ale jako ta nejhorší varianta se mi jeví asi ta současná, kdy ve státním rozpočtu se bez většího efektu na hospodářský růst rozdělují miliardy, které mizí neznámo kde v černých dírách a tunelech...hospodářský růst klesá, zadluženost státu i domácností neustále roste a populace stárne...